COLOURS OF PORTDEBRAS™ 

Mnohdy není důležité, jaká realita nás odklopuje, ale důležité je, jaké je naše vnitřní prožívání, naše vnitřní přesvědčení. Já jsem byla přesvědčená, že jsem sama. Připadlo mi, že se tolik let snažím získat uznání pro FLOW, tolik sestříhaných videí, tolik protrénovaných nocí, kdy byly děti malé, abych připravila dobře workshop, aby vznikly další noví lektoři a pak mi přijde na lekci někdo, kdo řekne: „To je moc pomalé, já to potřebuju rychle a ještě aby mě u toho přestali bolet záda a aby to bylo i silové a strečové, jsem sice po operaci kolene, ale prostě se chci rychle uzdravit a zapotit se“

 V tom momentě jsem chtěla toho člověka roztrhnout – mám v sobě tolik argumentů, proč pomalé je dobré. Věci potřebují čas, potřebují péči a ne vždycky je to zábava a ne vždycky je to rychlé a jak chce paní klientka. Navíc ve mně křičela i velká část: “ … ale rychle je to prostě hnusné, žádná estetika, žádná funkce, prostě nic – myšlenko v PortDeBras !“ Pak si přišli třeba takoví ti, kdo chtějí tančit – ti zase neměli v sobě žádnou strukturu, jen volnost. No to bylo taky špatně 🙂 „Tohle je umění těla, bože! Ne volný tanec. Copak nikdo nechápe tu definici ?? … Já jsem strávila tolik času na školeních a tolik rozhovorů a vyměněných zpráv, emailů s tvůrcem konceptu PortDeBras™. Kolikrát mi Vladimir Snezhik řekl větu: vydrž to, Lucy, však oni přijdou jednoho dne za Tebou…“ Tvůrce mě učil zpomalit, já jsem mezitím ztrácela klienty, protože byli zvyklí na rychlejší provedení, ale od tvůrce PortDeBras jsem vždycky dostala pobídnutí, že to zvládnu, ale bylo to těžké, vám řeknu. V rozhovoru s Vladimirem Snezhikem mě jeho slova pohladila, ale pak jsem přišla do poloprázdného sálu … nevyhovět většinové poptávce je dosti výzva …

Tohle všechno mi probíhalo hlavou při rozhovoru s paní, která říká: je to takové málo dynamické a já křičela tiše dovnitř do sebe a z úst se mi linulo: „to je v pořádku, samozřejmě.“ 

Dneska se nad tím mohu pousmát, ale bojím se toho až si tohle budete číst. Nicméně psaním těchto  řádků pevně doufám, že mezi vámi bude i někdo, kdo prožívá občas něco podobného. Už jste si někdy řekli pro sebe: MĚLA BYCH BÝT … a doplňte si sami příklad pro sebe. Je to takový rys „traumátka“, tzn. nezpracované emoce z předešlé zkušenosti, situace. Takže ta moje frustrace nakonec nebyla kvůli lidem, kteří za mnou přicházeli, ale byl to nějaký PRINCIP z minulosti, který mě štval a skrze naštvání na lidi kolem jsem měla možnost ten vztek někam posílat …. ale tiše, to je blbý … a navíc, když je to dlouhodobé, tak to je úplně naprd. 

Moje povrchové téma bylo a stále je: Já mám tak ráda ten pohyb, tak bych si přála, abyste tu krásu v pohybu viděli tak jako já. Jak je to tělo krásné, když se pohybuje pomalu, protože má ČAS procítit všechno, čas se zastaví a vy prostě JSTE … JSTE V POHYBU a máte čas a je to nepopsatelně krásné, dodávající do života zdraví, elán … Poznala jsem to, o čem mi jednou povídal autor PortDeBras™. Říkal: Když se hýbeš, je to jako bys vstupovala do nějakého chrámu a skrze pohyb si svůj chrám prohlížíš … Když někdy na školeních „cítím“, jak vypadají chrámy ostatních kolem mě, chce se mi brečet, protože vnímám, že jsme všichni stoupili do svých chrámů – jsou to momenty intimity – alespoň já to tak vnímám. Chrám – tělo – je posvátné místo. Trochu se obávám, jak na tato slova budete reagovat, ale já si to tak fakt myslím. 

Moje hlubší téma je PŘIJETÍ. Když člověk zažívá neustále odmítání jeho kvalit, názorů, nápadů, tak se začne propadat a časem začne být hypersensitivní na jakékoliv nepřijetí zdánlivé maličkosti. Znáte tu situaci: patrnerovi řeknete klidným tónem něco a najednou přijde výbuch a hádka, vy nic nechápete a řeknete si: vždyť já jsem JEN chtěla/chtěl, aby …

Nicméně pro člověka, který vybuchuje, to není JEN. Je tam nějaký pádný důvod, proč tak reaguje. No a my ve výcviku „Integrativní práce s traumatem“ pomáháme lidem takové situace rozklíčovat, pochopit.

A víte, co se stane, když najdete někoho, kdo vás chápe? No znamená to, že vás PŘIJME takového, jací jste a naštvání nebo naopak zatuhlost může povolit. Tadáá 

Když vznikají různá traumata, principielně něco v nějaké situaci chybělo. Často to bývá ČAS (třeba autonehoda – vše se stane hrozně rychle, náhle a je z toho „průser“) nebo třeba vaše paní učitelka pořád říkala: no však JENOM jsi měl napsat domácí úkol a ZASE ho nemáš (a převrátí u toho oči v sloup). Ono se to tak nasbírá a když si o tom lidi nemají s kým popovídat, tak pak je z toho fakt průser a já jsem měla pocit, že nemůžu NIKOMU říct, že si myslím, že se nikdo neumí hezky a ještě k tomu funkčně hýbat. Styděla jsem se za to samozřejmě, ale zároveň jsem věděla a vím, kolik práce, studia, tréninku obnáší „ladný funkční pohyb“.

Říkala jsem si, že je to nepřípustné takto smýšlet …. obzvlášť v době, kdy mám pocit, že vzniká tlak na společnost vše tolerovat a jakmile se řekne nahlas: „hele pohlaví „IT“ mi nedává smysl“, tak je z toho velezrada skoro … “ no ale co naděláte s některými myšlenkami – no skoro nic … prostě tam jsou a člověk se začne akorát obviňovat, že byl měl to a tamto si myslet a dělat … je z toho cesta ven, ale chce to … čas … vnitřní motivaci … péči … pochopení … 

Dopřála jsem si tedy ČAS se zastavit nad celým tímto tématem. Zdálo se mi, že jsem netolerantní bestie a s touto bestií se mi nežilo také moc dobře. Změna začíná v momentě, kdy už je stávající situace nesnesitelná a víte, že něco musíte udělat.  Začíná přechod z jednoho prostoru do druhého. V projektu Colours of PortDeBras existuje tzv. element přechodu a právě přechody nás mohou dostat doslova na kolena, ale když se to vezmě za správný konec, tak vás přechod postaví také zpět na nohy a ještě do lepšího postoje. Přijde kreativita, zdraví, radost.